matejcik »
mně to taky nesedí. do současné češtiny přechodníky nepatří, jakkoliv jsou hrozně užitečné a třeba v angličtině fajn ;e)
a ano, jinak pěkné :e)
::R@keta >> Generation Web Vol.2>>
Píšete ? Pochlubte se..
poezie, povídky, říkanky, srandičky a citáty .)
Fenrir »
Stinolez (3:20:37): pěkný a kdybys chtěl psát něco většího, byl by to imho fajn základ .)
jen to sklopiv, pokynuvši... to mi nesedí, ale to může bejt jen profesionální deformace...
jen to sklopiv, pokynuvši... to mi nesedí, ale to může bejt jen profesionální deformace...
Ing. Stinolez »
Oddanost
Cesan vstoupí do trůnního sálu. Obdivuje nádheru místnosti pokleká před diamanty vykládaný trůn. Sklopiv zrak obrací se na svou královnu: „Výsosti, jsem tu, abych Vám přísahal svou bezmeznou oddanost."
Královna pokynuvši rukou na sloužícího chladně prohlásí: „Jsi-li mi tak oddaný, seber tuto dýku a bodni se jí do srdce!"
Cesan vezme dýku z krvavě rudého polštářku a bodne se. Bez života se zhroutí na dlažbu vykládanou zlatými ornamenty a zpod něj se začíná rozšiřovat veliká krvavá kaluž. Královna opětovně pokyne rukou a jiní sloužící odklidí tělo a krvavou spoušť. Otřou dýku a vrátí ji zpět na polštář.
Jakmile je vše odklizeno, předstoupí před královnu herold a sytým barytonem prohlásí: „Další..."
Cesan vstoupí do trůnního sálu. Obdivuje nádheru místnosti pokleká před diamanty vykládaný trůn. Sklopiv zrak obrací se na svou královnu: „Výsosti, jsem tu, abych Vám přísahal svou bezmeznou oddanost."
Královna pokynuvši rukou na sloužícího chladně prohlásí: „Jsi-li mi tak oddaný, seber tuto dýku a bodni se jí do srdce!"
Cesan vezme dýku z krvavě rudého polštářku a bodne se. Bez života se zhroutí na dlažbu vykládanou zlatými ornamenty a zpod něj se začíná rozšiřovat veliká krvavá kaluž. Královna opětovně pokyne rukou a jiní sloužící odklidí tělo a krvavou spoušť. Otřou dýku a vrátí ji zpět na polštář.
Jakmile je vše odklizeno, předstoupí před královnu herold a sytým barytonem prohlásí: „Další..."
blazniwka »
jednu legrácku. jen pro radost ;)
Jeníček
Snad někdy kol půlnoci
Na strom Jeník vylezl
Odtud není pomoci
Zlý rádce ho převezl
Do všech stran se rozhlížel
Sám světlo ve tmě hledal
Jen jedno v dáli přehlížel
Jím oslnit se nedal
Pak viděla ho bludička
Ta víla v šatu prostém
"On bude tvůj, maličká"
Zpěv tichý se linul hvozdem
Po lese a po stráni
Jeník slyšel volání
Zas bludička lákala
Aby chlapce dostala
Slezl Jeník ze stromu
A libý hlas šel najít
On netušil pohromu
Chtěl vína jen se napít
Na mýtině vprostřed lesa
Vilná víla sama plesá
Tam ji Jeník uviděl
Z lesa za ní honem šel
"Vy zasáhla jste srdce mé"
Pravil hned nic netuše
"Vy jste, pane, opilý
Jen venčím noční motýly"
Ve svitu luny tancovali
Dalšího by se nenadáli
Jeník vzal ji za pačesy
"V zimě ti stačit budou plesy!"
Když pohledem ho probodla
Měl strach, není-li podlá
Na mou věru – nebyla!
Jinak Jeníka by zabila
Pak nahé víle půjčil triko
V obchodě jí koupil mlíko
"Krásná jsi, jen trochu bledá,
však neboj, to se poddá!"
Jeníček a bludička
O nich tahle básnička
Nazí tančí v pokoji
O hvozdy už nestojí
Jeníček
Snad někdy kol půlnoci
Na strom Jeník vylezl
Odtud není pomoci
Zlý rádce ho převezl
Do všech stran se rozhlížel
Sám světlo ve tmě hledal
Jen jedno v dáli přehlížel
Jím oslnit se nedal
Pak viděla ho bludička
Ta víla v šatu prostém
"On bude tvůj, maličká"
Zpěv tichý se linul hvozdem
Po lese a po stráni
Jeník slyšel volání
Zas bludička lákala
Aby chlapce dostala
Slezl Jeník ze stromu
A libý hlas šel najít
On netušil pohromu
Chtěl vína jen se napít
Na mýtině vprostřed lesa
Vilná víla sama plesá
Tam ji Jeník uviděl
Z lesa za ní honem šel
"Vy zasáhla jste srdce mé"
Pravil hned nic netuše
"Vy jste, pane, opilý
Jen venčím noční motýly"
Ve svitu luny tancovali
Dalšího by se nenadáli
Jeník vzal ji za pačesy
"V zimě ti stačit budou plesy!"
Když pohledem ho probodla
Měl strach, není-li podlá
Na mou věru – nebyla!
Jinak Jeníka by zabila
Pak nahé víle půjčil triko
V obchodě jí koupil mlíko
"Krásná jsi, jen trochu bledá,
však neboj, to se poddá!"
Jeníček a bludička
O nich tahle básnička
Nazí tančí v pokoji
O hvozdy už nestojí
sabu »
díky dík:) Tak ještě jedna taková kratinká...
Pořád víc se mi zdá,
tak jak mi léta plynou,
někdy jsem kladivem
a někdy kovadlinou.
Tak jak tak bez rozdílu,
až ztratím svojí sílu,
pro slávu rokům příštím
se roztříštím.
Pořád víc se mi zdá,
tak jak mi léta plynou,
někdy jsem kladivem
a někdy kovadlinou.
Tak jak tak bez rozdílu,
až ztratím svojí sílu,
pro slávu rokům příštím
se roztříštím.
sabu »
Všechno co škola mně naučila,
když to teď tak vydím,
je číst mezi řátky
spoustu hnusných slov
a ubližovat lidím.
Verze pro vlka
Všechno co škola mě naučila,
i s tím svým slavným videm,
je číst mezi řádky
samá hnusná slova
a ubližovat lidem.
když to teď tak vydím,
je číst mezi řátky
spoustu hnusných slov
a ubližovat lidím.
Verze pro vlka
Všechno co škola mě naučila,
i s tím svým slavným videm,
je číst mezi řádky
samá hnusná slova
a ubližovat lidem.
Fenrir »
mno zatimco los se mi líbil a to téma mi přišlo fajn, tak tohle je skutečně o ničem (ale poprala ses s tim skvěle, téma je skutečně nezáviděníhodný) a žádnou zajímavou myšlenku v tom nenajdu
Jericho »
Chyb i/y a vcelku primitivního "děje" jsem si vědom... Nicméně účel tohoto je jen sdělení pro mou drahou... :o)
Setkání s Andělem...
Zahleděl se do korun stromů, kde listy hrály všemi barvami. Pohledem hledal bytost, která se mu v tom podzimním barevném království ztratila. Procházel se pomalu po cestě táhnoucí se středem lesa a naslouchal jeho zvukům. Stýskalo se mu a neustále těkal očima po okolí, zda jí neuvidí. Nic. Vítr vydával krásnou svištivou melodii a pohrával si s korunami stromů. Lesní zvěř si užívala poslední měsíce před zimou. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se jeho drahá mohla objevit. Chvíle s ní byli nepopsatelně krásně a chvíle bez ní, jichž bylo daleko více, byli neuvěřitelně dlouhé a bolestivé. Nejraději by jí měl u sebe pořád. Svého Anděla.
Anděla, kterému v těle koluje krev tygra.
Anděla, který byl jak dravý, tak i milý a láskyplný.
Anděla s neodolatelným pohledem a úsměvem.
Anděla s nepopsatelně přitažlivou aurou.
Anděla, kterého miloval z celého srdce jako nic jiného.
Ucítil vůni růží. Vůni, která byla pro jeho nos jako pohlazení. Vůni, kterou dobře znal. Vůni, která patřila jen jedné bytosti. Andělovi. Otočil se a uviděl tu, kterou již nedoufal, že ten den spatří. Tu, pro kterou jeho srdce bilo a plíce dýchaly. Stála uprostřed cesty v rudé záři, oblečena do černých šatů. Její nádherné oči ho paralyzovali, sladké rty vábily, závoj vlasů plápolal ve hře větru a jejich vůně byla cítit až k němu. Vykročila pomalým krokem k němu. Každý její krok, pohyb těla, byl neodolatelný. Blížila se k němu jako bohyně krásy, pohledem neustále směřujíc na něj a přitahujíc každým pohybem, který měnil okolí. Záře, která jí obklopovala, zanechávala za sebou rudé a černé růže.
Vítr ustal. Dělil je poslední krok. Rudá záře kolem nich vytvořila kruh plný krásných a vonících růží. Sehnul se a utrhl od každé barvy po jedné. Podíval se do jejích očí. Viděl v nich touhu, očekávání, radost a lásku. „Má lásko, odpusťte mi vše zlé, jako i já Vám odpouštím, nezarmuťte mne ani sebe v čase nastalém i přicházejícím a vedle mne jděte dále životem. Neboť Vy jste život můj a štěstí mé, má radost i mé prokletí, a jenom s Vámi můj život smysl má... Miluji Vás a není to bezdůvodně. Jak v noci, tak i ve dne. Miluji Vás a nepřestávám snít o naší lásce a o dni, kdy budu moci s Vámi žít.“ řekl a podal jí růže.
Rudá záře se začala zvětšovat až se rozptýlila do celého lesa a udělala z něj ráj růží. Anděly stékala po tváři slza. Jeho milovaná ho políbila. Cítil jak jeho tělem probíhá teplo, pocit klidu a nesmírného štěstí. Její rty byly sladké, jemné a jedinečné. Nechtěl aby to někdy skončilo, jelikož to byla nádherná chvíle. Polibek s Andělem jeho srdce! Cítil že jí po tváři stékají slzy způsobené jeho slovy.
Po polibku se se slovy „Miluji Tě“ na rtech rozplynula spolu se září a zbyl jen ráj růží…
Setkání s Andělem...
Zahleděl se do korun stromů, kde listy hrály všemi barvami. Pohledem hledal bytost, která se mu v tom podzimním barevném království ztratila. Procházel se pomalu po cestě táhnoucí se středem lesa a naslouchal jeho zvukům. Stýskalo se mu a neustále těkal očima po okolí, zda jí neuvidí. Nic. Vítr vydával krásnou svištivou melodii a pohrával si s korunami stromů. Lesní zvěř si užívala poslední měsíce před zimou. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se jeho drahá mohla objevit. Chvíle s ní byli nepopsatelně krásně a chvíle bez ní, jichž bylo daleko více, byli neuvěřitelně dlouhé a bolestivé. Nejraději by jí měl u sebe pořád. Svého Anděla.
Anděla, kterému v těle koluje krev tygra.
Anděla, který byl jak dravý, tak i milý a láskyplný.
Anděla s neodolatelným pohledem a úsměvem.
Anděla s nepopsatelně přitažlivou aurou.
Anděla, kterého miloval z celého srdce jako nic jiného.
Ucítil vůni růží. Vůni, která byla pro jeho nos jako pohlazení. Vůni, kterou dobře znal. Vůni, která patřila jen jedné bytosti. Andělovi. Otočil se a uviděl tu, kterou již nedoufal, že ten den spatří. Tu, pro kterou jeho srdce bilo a plíce dýchaly. Stála uprostřed cesty v rudé záři, oblečena do černých šatů. Její nádherné oči ho paralyzovali, sladké rty vábily, závoj vlasů plápolal ve hře větru a jejich vůně byla cítit až k němu. Vykročila pomalým krokem k němu. Každý její krok, pohyb těla, byl neodolatelný. Blížila se k němu jako bohyně krásy, pohledem neustále směřujíc na něj a přitahujíc každým pohybem, který měnil okolí. Záře, která jí obklopovala, zanechávala za sebou rudé a černé růže.
Vítr ustal. Dělil je poslední krok. Rudá záře kolem nich vytvořila kruh plný krásných a vonících růží. Sehnul se a utrhl od každé barvy po jedné. Podíval se do jejích očí. Viděl v nich touhu, očekávání, radost a lásku. „Má lásko, odpusťte mi vše zlé, jako i já Vám odpouštím, nezarmuťte mne ani sebe v čase nastalém i přicházejícím a vedle mne jděte dále životem. Neboť Vy jste život můj a štěstí mé, má radost i mé prokletí, a jenom s Vámi můj život smysl má... Miluji Vás a není to bezdůvodně. Jak v noci, tak i ve dne. Miluji Vás a nepřestávám snít o naší lásce a o dni, kdy budu moci s Vámi žít.“ řekl a podal jí růže.
Rudá záře se začala zvětšovat až se rozptýlila do celého lesa a udělala z něj ráj růží. Anděly stékala po tváři slza. Jeho milovaná ho políbila. Cítil jak jeho tělem probíhá teplo, pocit klidu a nesmírného štěstí. Její rty byly sladké, jemné a jedinečné. Nechtěl aby to někdy skončilo, jelikož to byla nádherná chvíle. Polibek s Andělem jeho srdce! Cítil že jí po tváři stékají slzy způsobené jeho slovy.
Po polibku se se slovy „Miluji Tě“ na rtech rozplynula spolu se září a zbyl jen ráj růží…
Jericho »
O některých chybách vím a o tom co Ti nesedí také... Na Facebooku jsem něco opravil, ale tady jsem na to zapomněl... :)