::R@keta >> Generation Web Vol.2>>

nástěnka Píšete ? Pochlubte se.. --- stats --- home

více...
18. září 2019 [14:08:28]
Rakeťáci © 2008-2012
(nápověda)
(starý úvod)
Píšete ? Pochlubte se..
poezie, povídky, říkanky, srandičky a citáty .)

:: homepage
vlastník: unfair ::
25 odběratelů ::
jen příspěvky od:
(zastavit refresh) << (na vršek) (nahoru) :: 1-20 z 259 :: dolů dospod >>
wwriter
26. září 2014 [2:53:02] Re :: link
wwriter » Už dobře hodinu hledám něco, co vzniklo kdysi na chatu, na staré raketě... Zatím teda bez-výsledně, ale ono se to jednou podaří... Ufounci vznikali online a za pochodu a těch dílů byla spousta. Spousta jich také nenávratně zmizela v dolním řádku chatu. Některé ovšem zálohované mám. Teď už je jen dohledat. :)
 
shiloh
* 18. dubna 2014 [21:52:38] Re :: link
shiloh » dobry :))

stylove mi to prijde nekde mezi bukowskim a topolem

a tedka jdu pohladit kocky ;) btw, jeden z nich se jmenuje antis a ja mu rikam anton pavlovic cechov :)
 
Ing_arch_sabu
18. dubna 2014 [17:48:27] Re :: link
Ing_arch_sabu » Maxidejf (2:13:03): Díkec.... hele já jsem to moc nekontrolovala, takže se obávám, že toho bude ještě víc, těch chyb.larynka (7:53:05): díík:)
matejcik (17:16:32): Můj vedoucí ateliéru mi vyprávěl o svým kámošovi, co žije se strašně moc kočkama a hrozně chlastá, přišlo mi to jako takovej bizár příběh, že jsem to musela hodit na papír.
 
matejcik
* 18. dubna 2014 [17:16:32] Re :: link
matejcik » hustý
jaká byla motivace k napsání? .e)
 
larynka
* 18. dubna 2014 [7:53:05] Re :: link
larynka » sabu (19:40:57): super .)
 
Maxidejf
* 18. dubna 2014 [2:13:03] Re :: link
Maxidejf » sabu (19:40:57): dobry ;))

není pro kočky moc zdravý, což ho zaskočilo, a jednak bylo celkem draký -> drahý.
 
Ing_arch_sabu
17. dubna 2014 [19:40:57] Re :: link
Ing_arch_sabu » Měl svoje kočky rád.

Možná to byla jediná dobrá věc, která se o něm v současné době dala říct, a jako všechny dobré věci, které se dají říct o člověku, měla svoje háčky, ale měl svoje kočky rád a to mu nikdo upřít nemohl.

Byl ze ztracený generace sedmdesát něco, která sice nebyla o nic ztracenější, než generace devadesát něco nebo osmdesát něco, ale ztracená byla rozhodně, hluboko mezi zasranejma zlatejma šedesátkama a šedivou hipsterskou současností.

Už asi deset let žil v zapomenutým koutě kraje, v chalupě, co patřila jeho rodičům, což většina jeho přátel považovala za dostatečný popis jeho osobnosti. Rád předstíral, že pohrdá těma povrchníma blbcema, co mají tu čest říkat si jeho kamarádi (ačkoliv většina z nich o něm posledních pár let mluvila radši jako o svým známým), ale byl pořád dost chytrej, aby věděl, že je to vlastně docela pravda.

To že byl tak chytrej pro něj vůbec bylo celkem na škodu, protože si díky tomu až moc dobře uvědomoval ubohost a zbytečnost svojí existence. Snažil se sice usilovně utopit svý IQ v rumu, ale s každou kocovinou přicházelo i otravný sebeuvědomění.

Jeho kočky z jeho lásky nebyly zrovna odvázaný. Myslely si o něm pravděpodobně, že je strašnej sráč, ale jako jediný (spolu s jeho rodičema) to nikdy neřekly nahlas. Občas si po večerech představoval, že jeho kočky najednou, z ničeho nic, můžou mluvit a celý vzteklý na něj ječej a prskaj.
„Ty sráči!“ zaječel mourovatej kocour.
„Víš, nevadí mi, že mi tak říkáte. Pořád lepší tohle, než přemoudřelý kecy malejch holek o promarněným potenciálu.“
„Jakej promarněnej potenciál? V životě si žádnej potenciál neměl, zmrde!“ zařve kocour a ostatní kočky se můžou umlátit smíchy.
„Dík... jsi fakt kámoš...“ řekne on a myslí to vážně.
Možná je fakt dobře, pomyslí si v těch chvílích, že svý kočky už pár let neviděl.

Když se na chatu přestěhoval, byl plnej myšlenek na milej život uprostřed krásný přírody, dny plný slunečních paprsků a čerstvýho vzduchu, oáza klidu s možností konečnýho uvědomění si sama sebe a nalezení vnitřní rovnováhy, splynutí s vesmírem, věčná nirvána a tak.
Byl zrovna po rozchodu s takovou tou holkou, o který si všichni myslí, že se s ní oženíte, takže fakt věřil těm naivním představám, který měl o svobodným životě, protože mu nic jinýho nezbývalo. To že to s ní bude na celej život si tehdy myslel i on a myslela si to i ona, ale potom, co se dozvěděla o tý rychlovce, kterou si totálně na sráče dal na hajzlech v hospodě s nějakou anonymní kozatou alkoholkou, přehodnotila to. Vždyť to nic neznamenalo, řekl jí tehdy, bylo to jen fyzický, vždyť přece víš, že tě opravdu miluju, neměla bys bejt tak úzkoprsá. Byl jsem ožralej, to mě myslím alepoň trochu omlouvá, dodal ještě tehdy.
Chcípni v pekle, sráči, řekla ona.

Tehdy si pořídil kočky. Nejen kočky, pořídil si i králíky, pár slepic a psa, německýho ovčáka, aby byl dostatečně spjatej s matkou přírodou. Ze stejnýho důvodu si na zahrádce před chatou pěstoval rajčata, kedlubny a trávu. Jenže po pár letech slepice pochcípaly na nějakou virózu, králíky všechny snědl a psa prodal tejden před výplatou za tři balíčky malborek.Zbyly mu jenom ty kočky.
Jenže kočky nebyly tak blbý, aby jim nedošlo, že pravděpodobnost, že je čeká stejnej osud jako psa je vysoká, a pravděpodobnost, že je potká stejnej osud jako králíky není o moc nižší. Nebyly blbý a tak zdrhly.

Ty kočky mu zlomily srdce snad ještě víc, než ta baba.

Uvařil si černý kafe dal si do něj bílej rum, zbytek z flašky, kterou mu přivezl jeden z jeho posledních přátel při jedný z jeho posledních návštěv. Byl to jeden z těch, který neměli zapotřebí komentovat ten šílenej bordel, kterej zaplňoval půlku chalupy a za ta léta, kdy pomalu narůstal, už si začal žít svým vlastním životem. Byly to hromady špinavýho prádla a nádobí, sem tam nějakej vajgl, noviny, šrouby, dráty a věci, o kterejch už ani sám nevěděl, k čemu kdysi sloužily. Občas si říkal, že by fakt rád uklidil, ale strach z neznámého byl skoro tak velkej, jako strach z koček. Bordel sice trochu smrděl, ale zatím se mu to celkem dařilo odvětrávat a navíc on i jeho kámoš byli silní kuřáci, takže jejich čichový buňky byly značně nedokonalý. Úplně ožralej se tehdy tomu klukovi svěřil, že ví, že je sráč, ale neví co s tím. „Vždyť všichni jsme takový malý sráči!“ zanotoval kámoš písničku od zapomenutý punkový dívčí kapely. „Snad jen ty kočky, to je fakt brutální.“ řekl a usnul na stole.

Když mu první kočky utekly, pořídil si asi po měsíci další. Došlo mu, jaké důvody mohly mít kočky k útěku a s těžkým srdcem je po čase, stejně jako svojí bejvalou, pochopil a odpustil jim. Odpustil jim všem. Měl zrovna takový osamělý období, když si je pořídil, nechtěl se moc bavit s žádnejma lidma, ale s někým si promluvit potřeboval, promluvit si o tom, co se děje s jeho duší a co prožívá ve svém nitru. No a tak to schytaly ty kočky. Zvládaly ty jeho kecy poslouchat docela dlouho, ale byla to fakt snůška krávovin a nic nejde vydržet věčně a tak nakonec zdrhly taky. Kudla do zad, myslel si, když zase zůstal sám a tentokrát se z tý zrady vzpamatovával asi čtvrt roku.

Nalíval jim mlíko a sypal granule každej den ráno, teda, pokud vstal a nezapomněl na to. Časem jim začal mlíko ředit vodou, jednak se někde dočetl, že mlíko není pro kočky moc zdravý, což ho zaskočilo, a jednak bylo celkem draký. I on sám začal pít vinné střiky. Hodně poslední dobou četl, navracelo mu to část vlastní hrdosti a navíc vždycky s oblibou prohlašoval, že kdo nečte, ten blbne. Možná to byla pravda, ale rozhodně to neznamenalo, že ho čtení před blbnutím zachrání. Ale každopádně s vychlazeným pivem, cigárkem a rozečteným Dostojevským si při západu slunce na zápraží připadal krásně. Možná to byly ty nejkrásnější chvíle jeho života. Až na občasné vřeštění koček. To dovedlo pokazit tu atmosféru.

Když si potřetí pořídil kočky, říkal si, do třetice všeho dobrého! A zlého, dodaly vždycky zlomyslně jeho druhé myšlenky. Rozhodl se ale, že další zradu od svých nejbližších už by nemusel zvládnout a že podobnou věc už nedopustí. Byl by hlupák, kdyby se nepoučil ze zkušenosti. Tentokrát kočkám žádnou možnost útěku nedal. Vyklidil pro ně jednu celou místnost v domě, tu největší, zařídil jim ji tak, aby se v ní cítily co nejlépe a zavřel je tam. Často si s nima chodil hrát, obzvlášť dokud to byla ještě koťata. Všechny je pojmenoval po postavách ze svých oblíbenejch ruskejch románů. Jeho konání mu nepřišlo nějak zlé, vždyť kočky, které žijí s lidmi ve městech v bytě, taky nijak netrpí. Nejdřív taky kočky pouštěl po celé chalupě a zavíral je jen na noc, neboť kočky si navykly přecházet mu přes obličej, když spal, což si vykládal jako projev náklonnosti.

Když měl ta horší období svého maniodepresivního života, nepouštěl kočky dlouho ven. Kočky už odrostly a nebyly zdaleka tak roztomilé, jako kdysi. Jelikož je nikdy nenaučil chodit na písek, kálely tam, kde je zrovna napadlo a nedělaly si s tím moc hlavu. Když se jim snažil vyčinit, jen na něj prskaly, a nebo ho ignorovaly a odcházely se vztyčenou hlavou i ocasem ven. Navíc je nevykastroval a tak se začaly množit. Měl příliš dobré srdce na to, aby koťata utopil, tak se smířil s tím, že je jich prostě víc a pouštěl je ven z pokoje čím dál tím míň. Vždycky když pak přišel za nimi, kočky na něj jenom vrčely, prskaly, pokoušely se o útěk. Když se pak jednou při svojí vzácné návštěve pokusil pohladit Kareninu, poškrábala mu ruce tak, že na další návštěvy rezignoval. Se zafáčovanýma rukama pak týden prochlastal a na krmení koček si ani nevzpomněl. Možná je podvědomě chtěl vytrestat. Když pak se strašnou kocovinou vyšel na zápraží, aby si dal kafe a zapálil si, sedl si na lavici a natáhl nohy před sebe. Když ho kočky oknem spatřily, začaly šíleně ječet a bušit tlapičkami o sklo. Domlouval jim, ale nepřestávaly, dokud ze zápraží neodešel. Byl z toho nešťastný natolik, že nakonec kočkám zvenčí zabednil okna, aby ho neviděly a přestěhoval se do nejvzdálenějšího pokoje.
Kočky od té doby neviděl.

Od té doby už uplynulo pár let. Už nikdy za kočkami nešel, vždycky jen pootevřel dveře a šoupl jim dovnitř koštětem misku se žrádlem a pitím. Občas uvažoval o tom, že by je prostě pustil ven do přírody, ale nedovolilo mu to jednak jeho pyšné ego a strach ze samoty, ale také strach ze samotných koček. Za těch pár let, říkal si, co se z nich mohlo stát? Kolik jich tam vůbec je? Věděl že žijí, zvuky které se čas od času ozývaly z pokoje mu to dávaly dost značně najevo, zároveň mu také dávaly důvod, proč kočky nepropustit. Mohl by je taky nechat vyhladovět, ale byl to přeci jenom dobrý člověk a něco takového by živému tvoru neudělal.Natož tolika živým tvorům. Navíc mu bylo jasné, že kočky by se začaly požírat navzájem a několik let by se stejně problému nezbavil.

Několikrát už byl téměř rozhodnutý se sebou něco udělat. Našel si lepší práci, začal se stýkat s lidmi, začal vyklízet ten monstrózní mysteriózní bordel. Ale návrat do normálního života mu nikdy nevyšel. Jak má člověk začít od znova, zoufal si, když žije v domě s pokojem plným pološílených zmutovaných koček? Měl pravdu.

V noci se mu zdál hrozný sen. Všechny kočky, s krvavýma očima a zježenou vypelichanou srstí byly u něj v pokoji, bylo jich tolik, že se tam ani nevešly a nejmenší koťata musela koukat dveřmi. Ty nejstarší, které si ještě pamatoval jménem, seděly u něj na posteli, seděli mu na rukách a na nohou a něchtěly ho pustit.
„Drž ho pořádně, zmrda.“ řekl Solenyj s natrženým uchem, který mu seděl na hrudníku. „Celý léta sním o tom, až jednou ten sráč zapomene zamknout dveře. Dočkali jsme se.“
„Sežerem mu obličej!“ křičela koťata od dveří.
„O tom jsem snil taky.“ ušklíbl se Solenyj, přesedl si k jeho hlavě a hrubým jazykem mu olízl obličej. Z jeho smradlavýho dechu se mu udělalo nevolno.
„Ser na něj. Přijdem si pro něj později, chci jít ven. Chci jít mladejm ukázat, jak vypadá hvězdný nebe.“ prohlásila Maslovova, sedící na jeho pravém předloktí a švihla ocasem.
„Vydrželi jsme to šest let, vydržíme to ještě chvíli. Ten sráč musí zaplatit.“
„Pojďte děti, konečně pořádná večeře!“ Křikl Karamazov na kočky kolem. Začaly se kolem něj s mňoukáním shlukovat.
„Kdo přijde první, má jeho koule!“

Celý zpocený se probudil. Bylo už ráno.
Musí je pustit. S tímhle nemůže už dál žít. Bylo na čase sebrat odvahu a udělat to, co měl udělat už dávno. Oblékl si rybářskej oblek a vzal si včelářskou přilbu, kterou kdysi vytáhl z bordelu. Zavřel všechny dveře krom vchodových. Bylo ticho, tak jako pokaždé brzo ráno. Ještě si zapálil cigáro a dal si panáka, na kuráž a vydal se ke kočičímu pokoji.
Nadechl se.
Vydechnul.
Otočil klíčem.
Zmáčknul kliku.

Kočky byly pryč.
 
shiloh
* 31. října 2013 [20:44:10] Re :: link
shiloh » dobre ;)
 
medved
* 31. října 2013 [19:11:28] Re :: link
medved » skvěle, tak až vyjde a budeš někde v ČR, dej vědět, navzájem si je podepíšeme, a případně bysme to mohli i oslavit...:-)
 
shiloh
* 31. října 2013 [18:48:58] Re :: link
shiloh » medved (18:43:55): jasne :)
 
medved
* 31. října 2013 [18:43:55] Re :: link
medved » paperback! uděláme čendž? :-))
 
shiloh
* 25. října 2013 [3:30:21] Re :: link
shiloh » kdyby nekdo chtel na kindle a 31. bude i paperback, mam tam jednu povidku ;)

https://www.littlebirdpublishinghouse.com/uploads/5/0/4/4/5044182/1294311.png?176

http://www.amazon.com/dp/B00G1PXDCK/ref=rdr_kindle_ext_tmb
 
medved
* 26. září 2013 [10:09:39] Re :: link
medved » Pro vás cokoliv...:-)) takže až budete mít cestu do Prahe, dejte vědět, a nějak to zařídíme.
 
little_bobes
* 25. září 2013 [23:15:24] Re :: link
little_bobes » medved (18:07:12): podpis s věnováním bych bral :-)
 
shiloh
* 25. září 2013 [20:43:52] Re :: link
shiloh » medved (18:07:12): tak za podpis a venovani bych byla rada! :) ale zase nevim, kdy se vubec dostanu do prahy
 
medved
* 24. září 2013 [18:07:12] Re :: link
medved » ok, jestli budeš chtít, tak ti výtisk seženu (a nejen tobě, komukoliv ;-)) za 80,- Kč, jinak je doporučená cena cca 170,- Kč. díky předem za podporu, u tohohle dílka jde jen o to, aby se zaplatila tiskárna, což snad bude, dle ohlasů. A navíc jako bonus dostaneš podpis i s věnováním, a to se prostě vyplatí! :-)
 
shiloh
* 23. září 2013 [21:22:53] Re :: link
shiloh » medved (20:22:51): jak budu doma, tak si to koupim, i kdyz vodak fakt nejsem, ale podporovat se musi! :)
 
medved
* 23. září 2013 [20:22:51] Re :: link
medved » Vyšla mi povídka Čenda a Barel v týhle knížce... prvotina, možná ještě něco napíšu, možná už nikdy nic, ale udělalo mi to hroznou radost... a jestli napíšu román, tak si fakt začnu řikat spisovatel...:-))

https://data.bux.cz/book/023/038/0230380/large.jpg
 
Sleepy
12. července 2013 [11:36:25] Re :: link
Sleepy »
Reader discretion advised :D

Moje o šéfovi, který mi nedal vědět o změně a já makal zbytečně


dva dny v piči, dva dny v piči,
toho hanze zabijem.
Ten chlap , ten mi nervy ničí,
Hřeby pálku pobijem.

Zítra na něj vletím z rána,
a udělám bububu.
Strčím pálku do análku,
k tomu mu dám přes hubu...
 
uri
* 12. července 2013 [10:52:03] Re :: link
uri » ja tomu nerozumim ')
 
Ing_arch_sabu
11. července 2013 [15:36:13] Re :: link
Ing_arch_sabu » Tak další, v poslední době jsem nějak produktivní a chci se o to dělit se světem!:D



Tu chvíli zalila bych do jantaru

když kdesi v kopcích, kdysi nad ránem

nebe bylo ta nejkrásnější barva

a dva cizinci skláněli se nad ohněm

Měla jsem

smazat prstem každou tvoji jizvu

a vtisknout ti polibek na skráně

a nechat v tichu zpívat ptáky

a nechat noc prokrvit se jantarem

Ale nebe bylo ta nejkrásnější barva

a tuhle chvíli rozpustilo ráno

Protože noc je dobrý sluha,

ale zlý pán.
 
Maxidejf
* 15. června 2013 [0:30:41] Re :: link
Maxidejf » to je sice takovy smutne ladeny, ale moc pekny ;)
 
Ing_arch_sabu
13. června 2013 [13:46:09] Re :: link
Ing_arch_sabu » edna z posledních...

Už se nechcem nikdy vracet
tam kde nám bylo mizerně,
zpívali bardi při mém narození
tak proč se pořád vracím
do té stejné řeky
a kráčím hlouběji proti proudu
dokud mi voda nezaplaví ústa?
/snad abych nemohla dál křičet/
Tak ve dvě ráno
v hodinu mezi psem a vlkem
sčítám svoje chyby
a odečítám cigarety
násobeno tebou ve tvých slabých chvilkách
děleno tím, co je mezi nocí a dnem
rovno je tomu, kolik mi zbývá sil
méně nebo rovno, pane kouzelníku
spasiteli potřebných
/ignorante/

I kdybych byla krásná
nechci být jen krásnou asistentkou
I kdybych byla chytřejší
nevím kým chci být

A zítra večer zas smočím prsty ve studené řece
A možná nechám proud unášet mě pryč
A přesto
nikdo z nás nebude šťastný
 
Romero*OldMan
20. května 2013 [0:27:11] Re :: link
Romero*OldMan » dal si ruce do kapes
vypadl mu z oka pes
 
Maxidejf
* 15. listopadu 2012 [12:35:20] Re :: link
Maxidejf » nasel sem povidku, co jsem napsal pred 5 lety! .) ... tehdy vznikla za jeden vecer a je zbytecne kratka a kdyz sem si to dneska cetl, tak bych to napsal uplne ale uplne jinak.. :) ... ale pripomina mi to dobu, kdy sem byl rozhodlej, ze chci psat povidky a mel sem este na veci cas ;)))
______________________________________

Seděl jsem na volném prostranství mezi budovami. Ostré slunce na mě nepálilo díky vlnitému plechu, který trčel z boku jedné stěny a vrhal dostatečný stín na stolek s židlí, kde jsem seděl. Přes ohradu vyrobenou z pletiva, nahoře opatřenou ostnatým drátem, jsem sledoval rozpálenou betonovou přistávací plochu pro nákladní loď třídy Xelea. Za touto plochou se do dáli mísila už jen vyprahlá poušť s horizontem.Život na téhle opuštěné spalovací stanici nestál za nic. Stanice za dob své dávné slávy dokázala spalovat až sedm tun odpadu za týden a vzniklou energií dobít jeden a půl tisíce energetických jednotek, které s oblibou používala Konfederace jako munici. Teď jsem tu jen já a nesnáším tuhle práci. Vlastně díky ní již delší čas nesnáším sám sebe. Možná by ta práce nebyla tak hrozná, kdybych tu nemusel spalovat mrtvá těla lidí , kteří zaplatili životem v téhle zatracené válce. Spaluji tu také jiné, pro válku nepotřebné věci, rozbitá zařízení z bojiště. Bohužel je válka, takže minimálně polovinu nákladu vždycky tvoří mrtví lidé. Fellen-neutrinová pec má tu výhodu, že dokáže veškerou hmotu přeměnit téměř na 74% jejího energetického potenciálu. Konfederační vláda sem zkrátka posílá skoro všechno. Někdy tak uvažuji, jestli ji vůbec řídí lidé a ne nějaký superpočítač bez jakýchkoliv emocí, kterému se to zdá jako výhodný způsob získání energie. Energie! Vypadá to, že je to to jediné, o co v téhle zatracené části vesmíru jde! Každé dva týdny přilétá nákladní loď plná “paliva“ a dvěma konfederačními vojáky, kteří vyloží materiál, prázdné články a zásoby a naloží články nabité. Dál už to bylo na mě, měl sem 14 dní na to, abych se toho všeho zbavil. Dokonce mě ti bastardi vymazali mojí identitu, nevěděl jsem proč a za co bojovat. Někdy mě tohle spolu s hroznou samotou v téhle díře dohánělo k šílenství. Nebyla tu pro mě žádná jiná možnost než být dobrovolně jejich otrokem.

Smířený s osudem jsem seděl za stolem a pozoroval, jak dlouho po poledni poušť začíná dostávat první tmavé červenožluté odlesky. Za pomoci levé ruky, na které chyběla výrazná část prsteníčku, jsem se napil vody. Ta poušť! Nemohl jsem od ní odpoutat svou mysl. Někde daleko za ní přece musí něco být. Něco jiného než tenhle prokletý život. Vzpomněl jsem si, jak jsem to jednou nevydržel (bylo to přibližně sedm měsíců od doby kdy jsem se tu poprvé probudil na studené chodbě v přízemí, nevědě, jak jsem se sem dostal) a hned potom co, jednou odletěla loď, jsem sbalil necelou polovinu mých zásob a pln naděje vyrazil na severovýchod. Zpět jsem se jako zázrakem dostal po jedenácti dnech vyčerpaný a s poslední lahví vody. Celý dvanáctý a třináctý den jsem prostonal. Nejspíš úpal. Za ten poslední den jsem samozřejmě nestihl spálit ani část z toho, co jsem měl. Čtrnáctého dne přiletěla loď jako vždy na hodinu přesně.
Když vystoupili, spustil jsem: „Čau hoši. Co kdyby náhodou nebylo kam vyložit materiál, co?“
„Mohli byste to třeba složit jen tak vedle ven před sklad.“, zavtipkoval jsem. Jeden z vojáku se na mě otočil. Přes tmavé hledí na jeho Energo-helmě jsem mu do obličeje neviděl, ale byl jsem si jistý, že se nesmál. Když později viděl hromadu nespáleného materiálu, vytáhl z levé boty masivní litinový nůž. Toho dne jsem ztratil svůj prst. Toho dne jsem se vzdal té poslední kapky naděje. Od toho dne jsem se od objektu vzdálil nejvýše na 10 metrů, když jsem zvenku utěsňoval okna a plechovka s lepící hmotou se mi odkutálela ze svahu směrem do písečné duny.

Šel jsem brzo spát, protože zítra měla přiletět loď a potřeboval jsem na nadcházející dny hodně síly. Vždycky, když mi práce nešla od ruky, prohlédl jsem si svou levou ruku a hned jsem v sobě nalezl nový zápal. Za ten rok a půl, co jsem tu strávil, jsem se naučil spát tady klidně. Za okny svištěl písek, ale vevnitř tento zvuk přehlušoval chod spalovacích generátorů. Kvůli potřebě mít jméno, jsem sám sobě začal říkat Felix, podle jména na uniformě jednoho mrtvého aliančního vojáka, co jsem ho spálil. Ráno jsem si oblékl Konfederační uniformu a začal snídat. Jindy bych byl celý den oblečený jen v plandavých trenýrkách. V téhle pusté horké krajině bez lidí nebyl důvod se oblékat. Jedině když slunce hodně pálilo, tak jsem si oblékl ještě nějakou tenkou volnou blůzu. Dojedl jsem a vydal se směrem k přistávací rampě, šel jsem chvíli po uchozené cestičce a sedl si v bezpečné vzdálenosti na bednu a čekal. Přibližně za deset minut jsem uslyšel, zatím jen v hlavě, ten protivný zvuk. Za nemalou chvíli se stal slyšitelným a byl tak pištivý, dotěrný a ohlušující, že se snad ani nedalo slyšet nic jiného. Byl to zvuk jaký vydávaly vysokofrekvenční sestupové motory. Vzhlédl jsem nad sebe k obloze a zahlédl jsem loď, která byla ještě poměrně vysoko. Natočil jsem se směrem k ní, abych tolik nemusel otáčet hlavu, ale oslepilo mě slunce. Na chvíli jsem zavřel oči a zase si sedl. Jak se onen všudypřítomný zvuk prohluboval, loď se snášela níž a níž, až za zvuku celkem snesitelného dosedla na pět mohutných tříprstých vzpěr. V zadní části lodi se začalo otvírat hlavní skladiště a já uviděl jak se na plošině spolu s hromadou těl a věcí spouští i dvě postavy. Najednou jsem sebou překvapením trhnul. Poprvé bylo něco jinak. Místo druhého vojáka s komplet Energo-zbrojí na sobě a automatickou plasmovou puškou tu stál normální konfederační pracant v uniformované kombinéze. Hned mě napadlo, že možná jednoho z nich nedávno válka stála život. Doufal jsem, že toho, co si na mě onehdy vyzkoušel ostrost svého nože. Pak mě ale cestou k vysunuté plošině napadlo něco jiného, třeba konečně Konfederace začíná prohrávat tuhle válku a začínají jí chybět lidi. Při té myšlence jsem se cítil tak dobře jako už dlouho ne. V každém případě se to ale nedozvím, protože stráž bude tak sdílná jako vždycky.
„1,67 tuny v 7 antigravitačních boxech,“ řekl namísto pozdravu. A začal spolu se svým člověkem řídit boxy směrem do skladiště.
Zajímalo by mě, jestli tihle lidi umí kromě sdělení váhy nákladu a řezání prstů vůbec něco jiného. Za čtvrt hodiny bylo vše přeneseno. Všiml jsem si, jak se při nakládání nabitých energetických jednotek k nim voják choval s poznání větší úctou, než kdy jindy. To mě trochu utvrdilo v mé druhé teorii. Každopádně jsem měl aspoň na týden o čem přemýšlet. Po odletu lodi jsem si myslel, že už mě dnes nic nemůže víc překvapit. Kdybych jen věděl, jak moc jsem se mýlil. Ještě ten večer, když jsem se ve skladišti přehraboval novým materiálem, jestli se mi něco nebude hodit (našel jsem jedny hodinky a knížku! Knížku!) se mi stala hrozná věc. Lidských těl bylo v téhle dodávce málo, ale to nebránilo jedné špinavé blondýně v alianční uniformě a s ránou v pravém stehně, aby se nezvedla a nepodívala se na mě pohledem, o kterém se v tu chvíli domníval, že je dost vyčítavý. Udělal jsem to nejrozumnější, co jsem v tu chvíli udělat mohl. Omdlel jsem.

Probudil jsem se na židli s rukama svázanýma za zády a nohama přivázanýma k židli. Po třetím pokusu zaostřit se mi to povedlo a zjistil jsem, že mám za krkem dost bolestivou ránu. Zahýbal jsem krkem a hlasitě sykl bolestí.
„Musela jsem si být jistá, že se hned tak neprobudíš,“ ozvalo se kdesi za mnou v místnosti klidným hlasem. Byl to takový ten hlas, ze kterého je poznat, že daný člověk má vše pod kontrolou. Hlas vyrovnaný, klidný a překvapivě tichý. „Super,“ pomyslel jsem si, poprvé za dva roky narazím na jedinou osobu, která by navíc mohla být ke mně přátelská a musím ji potkat zrovna v uniformě konfederační armády, v uniformě, která mě svědí, přesto že je čerstvě vypraná.
„Aha. Upřímně mě překvapuje, že jsi mě vůbec nechala probudit,“ řekl jsem a užíval jsem si můj první dialog po velice dlouhé době.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se mě.
„Feli … eh ... neznám své jméno,“ odpověděl jsem a uvědomoval jsem si, jak přesvědčivě to asi zní.
„Dobrá, nech si ho pro sebe.“, odsekla. „Každý voják Konfederace má ale označení!“
„Já nejsem konfederační voják,“ přispěchal jsem rychle s odpovědí. „Jen pro ně musím dělat tuhle hroznou práci, jinak mě zabijí!“ Úplně jsem cítil, jak sjíždí očima zezadu moji vypranou uniformu.
„Opravdu?“ odpověděla pochybovačně a já si z hrůzou uvědomil, že její hlas zní mnohem blíž.
„Opravdu! Musíte mi věřit! Přísahám, že nelžu! Přísahám!“ několikrát mi při tom přeskočil třesoucí se hlas. Už byla skoro u mě. Křečovitě jsem zavřel oči a setnul pěsti.
„Naštěstí jsem našla něco, díky čemu brzy zjistím, jestli mluvíš pravdu a jestli má cenu, abys dál žil.“ Ozvalo se teď pro změnu přede mnou. Otevřel jsem oči a pohlédl do těch jejích. Byly krásné a odhodlané. Pak se sebrala, odešla a zanechala mě samotného v mojí jídelně. Natočil jsem krk směrem doleva a zjistil jsem, že venku je noc. Uvolnil jsem své tělo, jak jen to v téhle nepohodlné pozici šlo, a začal jsem v klidu přemýšlet. Díky čemu může rozhodnout, jaký jsem? A rozhodne správně? Tak po čtyřech hodinách, když už začínalo svítat, se objevila ve dveřích a v ruce měla nůž. Nůž, který se podle mého názoru nebezpečně podobal tomu, co způsobil lichost mých prstů na rukou. Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Přišla ke mně a přeřízla pouta na rukou. Ulevilo se mi.
Chvíli jsem si užíval ten pocit, jak se mi krev pumpovala pryč z hlavy a já se uklidňoval a pak jsem se osmělil: „Jak si poznala, že nelžu?“
„Našla jsem tvůj deník, co si vedeš od doby, co žiješ tady na stanici,“ prohodila s úsměvem a podala mi nůž abych si mohl uvolnit nohy.

Tak jsem Karině, jak se jmenovala, vypověděl celý svůj příběh a ona zase mě. Zjistil jsem, že byla postřelena do nohy při výsadku na třetí planetu naší soustavy Erinda, kterou se snažili dobýt zpět od konfederační okupace. Ztratila vědomí a když se probudila, zjistila že se veze na palubě nákladní lodí. Když okolo něco kontrolovali stráže, byla tak chytrá, že i přes silnou bolest v noze hrála mrtvou. A to jí zachránilo život. Pak když byl opět dlouho všude klid, tak se otočila a s bolestí se zvedla a uviděla mě. Od doby, co tu byla Karina, jsem prošel proměnou a jakoby opět ožil. Proto jí nedalo moc práce mě přesvědčit, že až příště přijede ta loď s vojákem a technikem (doufal jsem, že počet vojáků opět nevzroste na dva), tak ji ovládneme. Dozvěděl jsem se, že je pravda, že Konfederace si opravdu v této válce poslední dobou nevede dobře. Z šesti obyvatelných planet v naší soustavě už měla pod kontrolou jen dvě a o Midas měla v dohledné době přijít.
Přišel den, kdy měla opět připlout loď. Oba už jsme přesně věděli, jak a co uděláme. Plán jsem si pro sebe v duchu opakoval mnohokrát. Opět jsem začal v hlavě cítit ten hrozný zvuk. Za chvíli k tomu i slyšet. Ale tentokrát mi nevadil tak jako jindy, byl jsem plný vzrušení a odhodlání k tomu, co jsem se chystal udělat.
„Co když se to nepovede a já zemřu?“, řekl jsem si pro sebe. Ale pak jsem si hlavně díky událostem posledních dní a díky tomu, co jsem se od Kariny dozvěděl o světech v posledních čtrnácti dnech, uvědomil, že smrt nemůže být horší, než to, jak jsem poslední necelé dva roky žil. Loď přistála, vysunula se plošina a já jsem v duchu přímo zajásal. Nejenže tu byl přítomen opět onen armádní dělník, ale tentokrát i bez prvního vojáka. Aby tenhle úbytek sil alespoň trochu vylepšil, měl přes montérky na zádech výbojovou semi-pušku. Jak jsem se k němu blížil, musel si to uvědomit také, nebo si všiml mého výrazu ve tváři, protože si pušku podal pěkně do ruky a aktivoval jí. Nechalo mě to klidným, náš plán to nerozhodilo. Naopak to, že byl jen jeden, ho výrazně ulehčilo a začínal jsem vážně věřit tomu, že vyjde. Vyložil náklad, a když vešel do vedlejšího skladu, byl chvíli tak hrozně unesen těmi paletami s energetickými jednotkami, že si ani nevšiml, že od jedné palety vede kabel směrem pryč a že stojím u vrat do skladu. Ukázal jsem zvenku do jedné místnosti na schovanou Karinu a dal jí tak znamení. Vzal jsem vrata od skladu a zabouchl je prudce dolů a rychle zajistil západku. Hned jsem si instinktivně lehl na zem v očekávání toho, co bude následovat. A tohle rozhodnutí mi zachránilo život, protože v následujícím okamžiku se vrata začala plnit dírami od výbojů z pušky. Ale už bylo pozdě. Vlivem silného magnetického pole vysokému proudu z kabelu se zhroutila polarita některých energetických článků z první palety, následná uvolněná energie spustila řetězovou reakci. Stěny sice výbuch vydržely, ale o tom, co se stalo uvnitř výmluvně vypovídala polovina sesunuté střechy. Jedno bylo jisté. Člověk, který se v době exploze nacházel vevnitř, nemohl žít. Rozhlédl jsem se po celém objektu a poprvé jsem to místo nepovažoval za domov.

Zapnul jsem v lodi navigační systém. A zjistili jsme, že se nacházíme na jednom z obyvatelných měsíců planety Midas. Fascinovalo mě, jak dobře jsem se vyznal v ovládání lodí a s tím spojených věcech. Pravděpodobně jsem ještě před tím, než mě ti bastardi přitáhli sem, byl pilotem. Podvědomě jsem vše totiž zvládal na výbornou. A přesto, když jsme spolu s Karinou stoupali vzduchem, uvědomil jsem si dvě věci. První věcí bylo, že ten vysoký nepříjemný rezonující zvuk tu nebyl slyšet. Krása. A druhou, že co nevidět konečně uvidím vesmír. To se také brzo vyplnilo a mě se naskytl ten nejpřesnější pohled na světě. Ta nekonečná temná prázdnota spojená s nespoutanou jiskřivostí miliard hvězd. Strhal jsem ze sebe tu prašivou konfederační uniformu a mrsknul jí na zem. Karina zatím zadala kurs k nejbližší alianční základně a aktivovala zážehovou sekvenci. Oba jsme se připoutali k sedačkám v kokpitu a kontrolovali akce po počítači. Generátory v zadní části lodi se začaly hlubokými tóny probouzet k životu. Ryk generátorů se stupňoval, až se v jeden okamžik najednou a s velikým řevem vybily a udělily lodi ohromnou pohybovou rychlost, která jí bude stačit až do cíle. Vybité generátory pomalu potichly a přestaly pracovat. Po zbytek cesty už nebudou potřeba. Loď klouzala potichu ohromnou rychlostí prostorem. A já se koukal ven z okna a se slzou v oku jsem si uvědomil že ještě včera pro mě celý můj svět znamenaly tři staré baráky, dva sklady a děravá kůlna uprostřed pouště. Ale Dnes! Dnes mi patří celý vesmír!
 
Romero*OldMan
27. dubna 2012 [23:03:07] Re :: link
Romero*OldMan » Mám tu jednu z Knihy mejlů, pos.388, odst.11:
MĚL JSEM V KLOPĚ KARAFIÁT
PŘEJELA MĚ KÁRA FIAT
 
Jericho
22. února 2011 [16:42:43] Re :: link
Jericho » Nevím zda se tu berou recenze, ale co...
Večer výtvarného umění, poezie a hlavně hudby - http://www.superbeat.cz/clanek/23801-vecer-vytvarneho-umeni-poezie-a-hlavne-hudby.html
Energií prozářený večer aneb vše jednou končí - http://www.superbeat.cz/clanek/23792-energii-prozareny-vecer-aneb-vse-jednou-konci.html
 
Ing. Stinolez
16. listopadu 2010 [7:53:33] Re :: link
Ing. Stinolez » matejcik (1:00:35): Nejak dopadl, jeste jsem to nedodelal... :-D
 
matejcik
* 16. listopadu 2010 [1:00:35] Re :: link
matejcik » Bc. Stinolez (0:44:30): heleď stíne, jak ti dopadl ten workšop?
 
Ing. Stinolez
4. března 2010 [0:44:30] Re :: link
Ing. Stinolez » Tak damy a panove... druha verze, jiz uz chvili uverejnena, zvazovana, jestli to bude uverejneny i tady, tak snad jen odkazem... http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=349412 ... Prvni verze tam nekde taky bude pro pripadne porovnani....
 
Ing. Stinolez
26. ledna 2010 [21:53:54] Re :: link
Ing. Stinolez » tasselhof (14:24:57): Mistri pismem, ucni slov.. Porada to Mila Linc a MK v Praze...

matejcik (15:19:18): V cervnu ... :)
 
tasselhof
* 26. ledna 2010 [21:35:53] Re :: link
tasselhof » úžasný!

In a post-apocalyptic terraformed Mars, a young techno-obsessed geek stumbles across an enchanted sword which spurs him into conflict with a profit-obsessed corporation, with the help of a tomboyish female mechanic and her facility with magic, culminating in convoluted nonsense that squanders the readers’ goodwill.
 
shiloh
* 26. ledna 2010 [17:49:08] Re :: link
shiloh » // matejcik (15:23:34): to je vyborny :D

In a neo-noir Victorian Britain, a young brooding loner stumbles across a time-traveling soldier which spurs him into conflict with computer viruses made real, with the help of a tomboyish female mechanic and her welding gear, culminating in eternal love professed without irony.
 
matejcik
* 26. ledna 2010 [15:23:34] Re :: link
matejcik » a interaktivní verze http://fictiongen.boxofjunk.ws/
 
matejcik
* 26. ledna 2010 [15:21:03] Re :: link
matejcik » mimochodem, právě jsem našel:

https://wondermark.com/c/2009-09-22-554fiction.gif
 
matejcik
* 26. ledna 2010 [15:19:18] Re :: link
matejcik » jo, a kdy budou výstupy z toho workshopu? :e)
 
tasselhof
* 26. ledna 2010 [14:24:57] Re :: link
tasselhof » jakej je to workshop?

BTW moje povídka odehrávající se na scifi literárním workshopu : http://tasselhof.com/832416-svet-batoumlaku.php
 
Ing. Stinolez
16. ledna 2010 [22:14:41] Re :: link
Ing. Stinolez » Matejciku - ano i ja.. napsano za jedno odpoledne.. jednou projity, ano - vim, dalo by se na tom pracovat, ale prave to jsem si nechal na ten workshop, abych videl, co z toho vznikne pote..;)
 
matejcik
* 16. ledna 2010 [16:52:04] Re :: link
matejcik » myšlenka pěkná, provedení ... ne tak pěkné ;e) jsem zvědav, co z toho bude po workshopu
 
Fenrir
16. ledna 2010 [2:25:42] Re :: link
Fenrir » vlk se těší a přečte si to, až se bude muset v pondělí učit na zkoušku
 
jen příspěvky od:
(zastavit refresh) << (na vršek) (nahoru) :: 1-20 z 259 :: dolů dospod >>