guano »
Stenly (11:40:54): vždycky mam tušení, co přijde po "nechci se nikoho dotknout, ale...", kdy se pak emoční zabarvenost vět stává stále výraznější. takový to jakože když do tý klávesnice nabušim něco o prasečinách a nerudnejch dědcích a bábách, nulách, který se vsakujou do matrace, tak to ukážu, "jak se konečně někdo nebojí řikat pravdu, hue".
přičemž neřikám, že s řadou myšlenek nějak nesouznim - když to třeba vztáhnu konkrétně na svůj život, osobně jsem ráda, že mě rodiče měli před třicítkou a trávili se mnou čas. babička s dědou též. speciálně tak do deseti let věku jsem se toho naučila a viděla spoustu a krása a paráda.
ovšem jako jedináček jsem se taky dokázala zabavit, nijak jsem netrpěla, nikdo si se mnou " zpruzene" nehrál, případně existovali např. sousedi. stejně tak mi nepřijde "intimní" verze vánoc nějak smutná, mám ráda, jak to je. s tím se setkávám často i na lekcích, litování jedináčků, malých rodin, vize nudy a smutku, dokonce jakési znechucení.
taky mě trochu dráždí, s jakou samozřejmostí autor píše o skvělém - jakoby automatickém, garantovaném - zázemí velké rodiny, no a pokud to nefunguje, tak jsme jen nepřekousli např. trochu chlastajícího strýčka.
jakože je hezké, když někdo chce děti, má zázemí, má je rád, má na ně energii a kolem je spousta milých lidí, s tím souhlasím. (jinak se radši nevyjadřuju a pomalu se s rohlíkem vsakuju.) jen že některá ta "úderná/sebejistá" tvrzení mi přijdou trochu vratká.