Stenly »
lol brek
https://denikn.cz/191736/prechylovani-je-symbolicke-ponizeni-zen-at-se-kazdy-jmenuje-jak-chce-rika-lingvistka/
z fb:
Petr Jan Vins
Deník N dnes vydal rozhovor o přechylování ženských jmen, který vedla Jana Ciglerova s germanistkou a odbornicí na "lingvistiku genderových a sexuálních identit" Janou Valdrovou.
O přechylování se vede už dávno zákopová válka. A jako v každém konfliktu, má taková válka nejen své kulometčíky a generály, ale i důstojníky propagandy. Paní Valdrová patří dlouhodobě právě mezi ně. V tomto novém rozhovoru najdeme na jednom místě snad všechny staré mýty, nepravdy a dezinformace, které se o přechylování v lidovém diskurzu šíří. Vezmu jenom ty nejkřiklavější.
1) Čeština je jediný jazyk v Evropě, který takhle cizí jména przní.
To je samozřejmě blbost. Když pominu slovanské jazyky, tak přechylují i na Baltu (litevština má třeba hned tři ženské přechylovací koncovky - pro provdanou, neprovdanou a pro tu, co to nechce říkat.)
Slavný román Charlotty Brontëové se tak třeba jmenuje Džeina Eira.
Což mě přivádí ještě k jedné skutečnosti, když už se vytahuje "prznění". Řada jazyků přepisuje cizí jména foneticky. Samozřejmě ty, které píší azbukou nebo jinými písmy, ale lze to najít i v latince. Když jsem byl onehdá v Novém Sadu, kupoval jsem si tam knihu Šerlok Holms od Artura Konana Dojla. Ale to asi prznění není, protože se to nedá svést na patriarchát.
2) "Po válce najednou přišlo plošné přechylování a s ním i kvazigramatické argumenty, že do češtiny přechylování patří"
Tak určitě. Proto se v české literatuře 19. a 1. pol. 20. století nejen, že důsledně přechylují nečeská příjmení, ale ještě navíc dost důsledně počešťují zahraniční křestní a vlastní jména na jejich české ekvivalenty. A to nejen u jmen osob, ale i u jmen geografických, pozdravují všechny ty Štýrské Hradce a podobně.
3) -ová je přivlastňovací koncovka.
Protože medová pomazánka patří medu a ocelová trubka nejspíš ocelotu. Nutno říci, že si ani paní Valdrová nedovolí tuhle blbost říci úplně na plnou pusu. Správně říká, že dřív existovala skutečně přivlastňovací koncovka -ova pro nesezdané ženy, mlží už v tom, že neoznačovala vlastnictví nějakého muže, ale příslušnost k rodině (jako pro muže dodnes regionálně užívaný Pepa Nováků či Novákovic) a na závěr dodává, že pak obě koncovky splynuly, čímž se asi ta adjektivní stala novým českým přivlastněním PROTOŽE JÁ TO TAK CÍTÍM!
Aby byl obraz úplný, tak k tomu přidáme několik klasických argumentačních figur, ve stylu:
- "Když Sovětský svaz zabral teritoria jiným státům, měnil lidem jména..."
(Argumentum ad Stalinum jako malované - zajímavé, že "odpřechýlení" českých jmen za protektorátu se jako příkladu dobré praxe už nedovolává...)
- "Žiju v cizině, a tak vím, že našemu přechýlení jejich jmen se lidé buď smějí, nebo se vůči němu bouří."
(Tak určitě. Taky vzpomínáte na ty demonstrace před českou ambasádou ve Washingtonu, když jsme si dovolili nenapsat, že přijede na návštěvu Obama s Obama? Já jsem shodou okolností v zahraničí žil také mnoho let a vím, že se tam lidé vyznačují především tím, že vědí Bahnhof o české gramatice.)
A nakonec samozřejmě král všech argumentů, proti kterému není obrany, zejména pokud je člověk vlastníkem penisu - tedy že přechylování je znakem patriarchálního útlaku a že "určitá skupina lidí má strach, že ženy jednou budou v rovném postavení s muži."
Jako vlastník výše jmenované části těla s tím polemizovat nebudu, jen se tedy zaraduji, že když se Maruška vdá za Karla Nováka, vezme si manžovo příjmení, ale rebelsky emancipovaně ve formě Maruška Novák, tak tím dostane hydra patriarchátu skutečně rozhodující úder.
Ale v jedné věci s paní Valdrovou souhlasím. Sám se sebou ať si člověk dělá co chce. Pokud chce naše hypotetická Maruška být Novák, tak ať je Novák. Pro mě za mě ať je klidně Karel, pokud jí to tak bude vyhovovat. Ale nemusíme kvůli tomu snad stavět takovéhle demagogické konstrukce.
Schválně, jestli Deník N dá na oplátku prostor někomu z druhé strany zákopů. Třeba pro změnu nějaké bohemistce (kteréhokoli pohlaví).